Titulní strana – Tiráž – Zadání úloh rozšířené Dílny České knižnice
	TEXT 1 Domek 1 K obědu byly buchty jako med a den byl plný radosti, když slečna učitelka otevřela okna do zahrady a vpustila do třídy potok šeříkové vůně. Děti potom zazpívaly „Máj, máj, máj, zelená se háj“ a „na noc k lesu letí vrána, písnička je dozpívána“, brašničky jim na zádech zahrkaly a cesta od školy úvozem ke kříži a k mysletickým humnám1 běžela záříc před nimi uprostřed pampelišek a stínů mladého žita. 2 Když Jeník s Aničkou přišli domů, chlév byl otevřen a v korytě hrabaly slípky; byl čas polní práce a jenom stařeček dodělával za zahrádkou otýpky. Děti se ani nešly za ním podívat, má vždycky mrzuté napomenutí ve vráskách okolo úst, sedí za špalkem a jeho sekyrka dělá tvrdošíjně ťuk ťuk navzdory špačkům napodobujícím před budkou na hrušce všechny hlasy světa. 3 Brašničky vlítly do kouta mezi staré hadry a Jeník, objeviv buchty v almárce, vykřikl: „To nám naši nechali k svačině!“ Pak uchvátil větší kus a Aničce ponechal menší a nezdržel se už v kuchyni, která dnes pro samý spěch nebyla ani zametena. Nevíš, Aničko, že je to tvá práce? Ale Anička nedbá na nic a běží za Jeníkem. 4 Frantík ševcův tahá už v zahradě desky (beztoho zas skočil přes zídku, kde by se tu vzal tak brzy?) a Božena Tichých vyplachuje zelenou láhev, kterou vytáhla z bahna u studny. 5 „Honem, honem,“ křičí Frantík, „budeme si hrát na domek!“ 6 Z kamení a špalků se udělají pilíře a pod kůlnou se válí všelijakých prken, a ta se zrovna hodí za stůl a za lavičky; stačí je přetřít mokrým hadrem a vyfoukat ze štěrbin škvory a stonožky. Děvčata se hned shánějí po pentličkách a Frantík na ně křičí, ať počkají s parádou, až budou postaveny zdi. Jeník zas jenom mudruje a chtěl by mít všecko bůhvíjak krásné, ale když něco postaví, hned to spadne a Frantík to teprve musí udělat po svém. Než to bylo hotovo, všichni se zapotili a nejmíň stokrát se pohádali a Frantík jednou praštil o zem kusem dřeva a zvolal: 7 „Fiksmordie, že půjdu domů!“ a ostatní se podrobili jeho mužné převaze. 8 Když byl domek postaven, měl jen dvě zdi, jednu zastupoval plot a druhou byla skutečná zeď sousedových chlévů. Druhých dvou nebylo třeba, neboť velká hromada hlíny uzavírala tento malý svět před bludným prostranstvím zahrady. Stropem byly dva veliké bezové keře, sklánějící se obyvatelům z obou stran nad hlavami a pokládající na stůl a na lavičky vonnou síť stínů a slunce. 9 Jeník si vylezl do vidličnatého kmene a podepřel si bradu o kolena. Frantík mu vynadal, co si myslí, nemíní-li už nic dělat, ale kamarád se na něho podíval naprosto nechápavě. Frantík se dopálil, zavolal na děvčata na hromadu hlíny a ukázal jim, jak se dělá mouka. „Však budeš chtít jíst!“ pohrozil Jeníkovi, ale když viděl, že s ním nic nespraví, pustil se do vyřezávání jakéhosi neobyčejného nástroje, který nebyl nikdy dokončen. 10 Jeník zatím, proměniv se, procházel se mezi stébly trav, jež rostla alejemi mezi lavičkami a stolem; lysá pěšinka vcházela sem jako do dvora a přívětivě zvala, jako zvou cesty venku, jenže po ní nemohl nikdo jít, prostor byl uzavřen jako svět, větvičky s měkkým listím visely až k zemi a zelené ticho spouštělo křídla jako snící pták. Ale znenadání si ticho postesklo, bůhvíproč. Právě v té chvíli, když si Jeník pomyslil, jak dobře by tu bylo zůstat a nikam odtud nechodit, usedla si tesknota do listí a domeček si zívl. 11 V Jeníkovi se něco sevřelo, div mu slzy nevstoupily do očí. Vždyť to nejde, vždyť venku je svět, a o tom by pak nic nevěděl! Už chtěl rozhrnout větvičky a stoupnout na hlínu, ale ještě jednou si prohlédl „domek“, aleje travnatých stébel a pěšinku pro brouky, kterou on nemůže jít, malý svět musí zůstat opuštěný a marně krásný, nikdo se o něm nedoví… 12 Anička s Božkou seděly na hlíně a pekly vdolky. Frantík ležel na břiše kousek od nich a foukal do jakési díry. „Co to tu máš?“ ptal se Jeník. „Vždyť vidíš, mlýnek!“ odsekl Franta a víc se o Jeníka nestaral. 13 Jeník se otočil k děvčatům, ale než otevřel ústa, spustila obě křik, že jim pošlapal pečivo. Odešel tedy za hrušku a díval se do nebe. Jeho modrost byla nasycena sladkou září a listí na stromech od ní přijímalo blažený odlesk. Hošíkovy oči stoupaly výš a výš: „Bože, jak je možno jít pořád dál a dál, a nikdy nedojít na konec? Jak je to hrozné, žádný konec!“ 14 A vtom se čehosi ulekl: vždyť konec je také nemožný! Kdyby byla zeď na konci světa, probourala by se, a zas by tam byla díra… 15 Jeníkovi se zatmělo v očích. Když prozřel, uviděl Frantíka, Božku a sestru Aničku. Chtěl jít k Frantíkovi, ale hned ho napadlo, že Frantík jistě neví, že nikde nemůže být konec, že se zeď může probourat a zas musí být cosi dál. Také Božka nic neví. A Anička? Jeník strnul. Anička to ví! Právě se na něho podívala svýma velikýma očima, plnýma úzkosti, a její zamazané ručky se bezradně zakomíhaly. Proč to jenom Jeník a Anička vědí, a proč to ostatní chlapci a děvčata nevědí? 16 Jeníkovi bylo hrozně smutno. Rozběhl se za zahrádku, stařeček mu to jistě nějak vysvětlí, stařeček ví všecko a nebojí se ničeho. Ale když přišel k špalku, byl už stařeček pryč, jenom sekyrka tam trčela tvrdě zaťatá a obracela k Jeníkovi železné týlo. Jeník se pomalu loudal za humna, sedl si na trávník a hladil jej hřbetem ruky. Měkkost trávy mu pronikala až do duše. Dlouhé zelené pole leželo před ním a zachvívajíc se tajnou blažeností klanělo se nebi. Jeník položil hlavu do trávy a rozplakal se nevýslovnou tesknotou. 17 Po večeři šla maminka do sadu pro peřiny. „Ty budou vonět!“ povídala cestou Jeníkovi, který šel s ní. 18 Když vstoupili do mokré trávy, užasle vdechovali krásu večera, v kterém svítila ohromná koruna staré hrušky, rozkvetlá zázračně do poslední větvičky. 19 „Maminko, dívej se, jak jsou stromy k sobě nakloněny, jak jsou tiché!“ šeptal Jeník. 20 „Sedneme si na chvilku,“ řekla matka a vzala synkovu hlavu na klín. 21 „Mami, proč je slyšet šumot, i když je největší ticho?“ ptal se Jeník. Když matka mlčela, vzal ji prudce kolem krku a vypravoval jí o domku, jak musil zůstat opuštěn. 22 Matka hleděla polekaně do vytřeštěných očí Jeníkových, který nedočkavě vyrazil: „Mami, jsou hvězdy tuze daleko?“ 23 Nekonečně laskavá ruka matčina mu přejela po vlasech s nevýslovnou něhou: „Jeníčku, věř, nejsme sami a nic nemůže být nadarmo. Snad se jednou všecko dovíme.“ 24   Pak spadly její ruce do klína a celá její bytost se vzňala modlitbou, aby Bůh neopouštěl její dítě, až nebude stačit k jeho utišení příklad její důvěry. 1   humna zde pozemek za stodolou venkovské usedlosti Jan Čep: Zeměžluč [1931], in Povídky. Brno, Host 2016, s. 5–8 (vysvětlivky dle s. 332).